O mně:

   KDO JSEM? 

   Jsem D.K.Hořínková, kde K je vzpomínkou na mé rodné jméno,  jeho první písmeno. 

   ´Moje dětství bylo důležitou částí mého života, ve které jsem se formovala. Dědeček býval profesorem češtiny, takže jsem se rodnému jazyku nikdy učit nemusela. Nějakým neznámým způsobem předával své libozvučné vazby a pravidla molekulám vzduchu, které jsem v prostředí našeho bytu dýchala. Jeho staré skříně byly plné nejrůznějších knih, ve kterých jsem ráda listovala.  Fascinovala mě historie, zejména Egypt. Chtěla jsem se stát archeoložkou a objevovat, co bylo dávno ztraceno. Když jsem zjistila, že je prakticky vyloučené, abych si tento sen splnila, aspoň jsem se ponořila do četby nehrůznějších knih, které se archeologickým nálezům věnovaly. 

   Moji vášeň a lásku ke knihám podporoval otec, který měl přehled o každé, která mířila na pulty knihkupectví. Ještě v dobách, kdy vycházely každý čtvrtek, pokaždé měl odložených pár kusů pro sebe, pro mě i pro přátele.

   Už od dětství jsem byla činorodá a dokázala jsem se velmi dobře zabavit, skoro nikdo o mně nevěděl. Kufry obrázků, vystříhaných deček z ubrousků, nebo výroba loutek a kulis do dřevěného loutkového divadla, to byl můj svět. Rozepsala jsem i pár knih, tedy myslela jsem si, že píšu knihu a že ji také dopíšu. Zůstaly však nedokončené a bůh ví, kde moje dětské pokusy skončily. Bylo potřeba dokončit vzdělání a to zabíralo veškerý čas. Jen na básničky a skládání písniček mi zbýval, ty jsou krátké. I tak jich vznikla určitě stovka... Díky nim jsem pouštěla ven emoce, kterými každý mladý člověk prochází. Potřebuje ventil, kterým odejdou, aby se zase posunul dál. Už tehdy jím byla slova.

   Po střední škole jsem vystudovala fakultu architektury při VUT v Brně. Po absolutoriu s červeným diplomem mi byla nabídnuta pozice odborné asistentky a setrvání na škole. S tím souvisely dva roky pedagogického postgraduálu a pokračování ve vědecké aspirantuře. Po obhajobě dizertační práce jsem měla získat titul CSc. Vykonala jsem všechny zkoušky, dokončila kandidátskou práci, obhájila kandidátské minimum. Závěrečnou dizertační práci jsem měla napsanou, vytištěnou a svázanou. Před její závěrečnou obhajobou jsem se však rozhodla, k překvapení svých kolegů, skončit a z fakulty odejít. Zpočátku jsem se ráda věnovala studentům, motivovala je na přednáškách studovat specializaci, ve které jsem na fakultě pracovala. Měla jsem však sílící pocit, že se vydávám ze své podstaty a sama nic nového nevytvářím. Musela jsem odejít.

   Poté jsem s manželem nastoupila do nábytkářského družstva, které bylo za renomovanými výrobci takříkajíc na chvostu. Dostali jsme příležitost navrhnout svoji první expozici na brněnském veletrhu. Z produkce družstva jsme nepoužili nic. Vyvinuli jsme vlastní nábytkový systém a hned na první výstavě získali ocenění Dokonalý družstevní výrobek za inovativní tvorbu. Poté jsme obdrželi Průmyslové vzory, které uděluje Úřad průmyslového vlastnictví (ÚPV) v Praze na základě rozsáhlých rešerší potvrzujících světovou novost. Vedení družstva bylo tehdy v šoku. Zákazníci stáli ve frontě, tolik objednávek družstvo nikdy předtím nezískalo. Předseda si odnesl židli, postavil si ji kus od expozice a z dálky se kochal výsledkem i mumrajem, který vznikl. Brát objednávky, nebrat... zvládneme to vyrobit? Tak se pokyny střídaly, ale nakonec všechny objednávky přijali. Zákazníci souhlasili, že na nábytek počkají.

   Jak to život chtěl, a nitro člověku velí, po několika letech bylo potřeba jít zase dál. Stala jsem se vedoucí projektového střediska a pracovala na mnoha stavebních a interiérových projektech. Největší zakázkou byly kompletní interiéry rozsáhlé novostavby sanatorií v Klimkovicích. Snažila jsem se hlavní části navrhnout tak, aby tam bylo lidem dobře a prostředí přispělo k jejich vyléčení. Jezdily tam prý exkurze na prohlídky, tak snad se mi to podařilo... 

   Po letech ve mně znovu převládla touha k výtvarnu. Založili jsme s manželem sklářský ateliér, kde jsme se věnovali vlastní tvorbě. Několikaletým úsilím jsme překonali zavedené technologické limity a vytvořili největší skleněné figury na světě, které byly vyráběné tažením z tyčí na sklářském kahanu. Také na ně jsme získali registrací u ÚPV více než sto Průmyslových vzorů prokazujících novost a originalitu.

   Výrobu jsem musela před časem s ohledem na zhoršující se ekonomické podmínky ukončit, stále však jsou výsledky autorského designu ke shlédnutí na stránce www.artshow.cz. Čas tomu tak chtěl. 

   Po dlouholetém působení v různých oblastech výtvarné tvorby vznikl prostor vrátit se k tomu, co mě těšilo v mládí. Tehdy jsem pár příběhů psát začala, spousta básní pokryla papír, ale žádný z pokusů napsat knihu nedospěl do konce. Pro studium, práci a rodinu jsem je z nedostatku času nedokončila. 

   Kruh se tak uzavřel, aby mohlo vzniknout opět něco nového. Obohaceno o životní zkušenosti a nadhled, který jsem získala. Stala jsem se spisovatelkou. A jako v životě zatím pokaždé, opět se snažím o něco nového. Nechci psát příběhy podobné těm, které už někdo napsal, opakovat myšlenky, které už někdo vyslovil. A jestli se mi to podařilo v mé první knize PÁD Z REALITY, to posoudí jenom ten, kdo si ji  přečte. Zatím je první. Ale druhá už se zvolna dere na svět. Pokračování  je rozepsané.

ROZHOVOR NEJEN O KNIZE...